Před téměř dvaceti lety se v jednom pražském bytě začla scházet parta nadšenců sotva dospělých, která měla jeden jediný cíl. Položit základy dětskému oddílu, který by vytvořil pro své členy kamarádské prostředí a pestrý program plný zážitků na celý život.

Přibližně ve stejné době se v jiném pražském bytě začala scházet částečně stejná parta nadšenců, která pracovala na založení Chmelnického dětského klubu. Dětské organizace, která je zcela lokální a nemá žádné další struktury, kromě zástupců jednotlivých členských oddílů.

Jak jistě tušíte, cesty dvou part svedl osud dohromady. Chmelnický dětský klub vznikl na jaře roku 1990 a v témže roce na podzim se o slovo přihlásil jeden z nových oddílů, který byl pod jeho křídly založen. Tábornicko turistický oddíl Tuláci.

Začínali jsme se spoustou malých Tuláčků, v té době vesměs prvňáčků, s nimiž jsme začali podnikat první výpravy do blízkého i vzdálenějšího okolí Prahy. Zpočátku jsme podnikali jen sobotní výlety a na pravidelných oddílových schůzkách své členy připravovali na historicky první letní tábor, který jsme plánovali.

Přešel čas a Tuláci se trochu změnili. Trochu zestárli a snad i zmoudřeli. Jedno jim ale zůstalo. Chuť hrát si a pořád být tak trochu dětmi. Velmi záhy se náš oddíl přeorientoval spíše na výpravy celovíkendové, které jsou v současnosti naší hlavní náplní. Přestali jsme se scházet na pravidelných schůzkách. Většina z nás na to totiž nemá moc času. A tak o to více energie věnujeme přípravě oněch víkendových akcí. Vydáváme se do všech stran a na svých toulkách vždycky zažijeme nějaké to dobrodružství, poznáme nové kraje a něco zajímavého se dovíme. Velmi oblíbeným cílem našich výprav se třeba stalo starobylé město Kutná Hora nebo Český Krumlov. Od začátku historie jezdíme také pravidelně do chatičkové osady v Újezdě nad Zbečnem na řece Berounce. Čas předvánoční zas rok co rok zastihne Tuláky v chatě na Lovoši, vrcholu na samém počátku Českého Středohoří.

Tuláci byli odjakživa národem hravým a tak nám nikdy nečinilo potíže vymýšlet nejrůznější akce navíc. Třeba celovíkendovou detektivní hru, která pomalu víc času zabrala při přípravě a sestavování děje. Ale těch zhruba dvacet dospělých, které jsme do ní zapojili, to bavilo minimálně stejně, jako naše děti.

Naším oddílem prošly desítky dětí a také seznam vedoucích a instruktorů už by byl docela dlouhý. Postupem času jsme se dopracovali stavu, kdy ti nejstarší a nejšikovnější členové dorůstají do „instruktorství“. A některým to vydrží až do věku dospělého a stanou se z nich oddíloví vedoucí. Pravda, pomocníky jsme si vždycky pečlivě vybírali, aby nikdy nevymizel tulácký duch přátelství, kamarádství, pohody a hravosti. Naše tábory i výpravy jsou pro všechny dospěláky v oddílu vždycky především spousta práce. Ale je to práce, která nás vždycky bavila.

Když už jsme u těch táborů – máme jich za sebou celkem 19 a další se pochopitelně připravuje. Prvních šest let jsme tábořili v okolí Týniště nad Orlicí (východní Čechy, kraj Hradecký) a bylo tam moc pěkně. Majetkové poměry v místních lesích nás donutily přestěhovat tulácké tábořiště jinam a tak teď už počtrnácté pojedeme na tábor na Rokycansko. Díky jedné z našich členek se nám podařilo úplně náhodou nalézt tábořiště, které je snad ještě lepší, než to původní. Tuláci si tam zvykli a je jim tam dobře. A určitě naprostá většina z nás si neumí svůj život bez tuláckého tábora představit.

Nejtěžší okamžiky vždycky pro Tuláky nastávají, když jim je 15 let a už nemohou být těmi „tuláckými dětmi“. Proto jsme před několika lety vytvořili Družinku Tuláků Starších (DTS), které ovšem zpravidla říkáme podle výroků z jednoho tábora Družinka Tuláckých Seniorů:-) Každý, komu už bylo patnáct, tak má šanci zůstat Tulákem a jezdit na výpravy dál – i když v trochu menším počtu. Občas se nám členové DTS hodí také jako vítaní pomocníci při náročnějších akcích.

Ptáte-li se, jací lidé vlastně u zrodu a vývoje naší tulácké party stáli, je na čase, začít psát v první osobě:-) Ta skupinka nadšenců zmiňovaná v úvodu sestávala totiž z několika spolužáků – studentů jistého pražského gymnázia. Nechci se pouštět do rozborů, kdo z nich byl tím prvotním hnacím motorem, spíš to byla souhra různých okolností a situací. Prostě a jednoduše – jmenuju se Pepa Chmel a od samého začátku Tuláky vedu. Těmi spolužáky tehdy byli Bára Sobolová a David Zíka. Tato naše trojice se, každý po svém, na vzniku oddílu Tuláků podílela nejvíce. Zapomenout ovšem nesmím ani na svou drahou matičku, která nám v prvních letech značně pomáhala, ať už jako spoluvedoucí (to když jsem ještě nebyl plnoletý), kuchařka na prvních táborech anebo prostě ruka k dílu:-)

Postupem času jsem potkal další důležité postavy historie našeho oddílu. Třeba kamaráda Plhu, který je od našeho třetího tábora s jednou výjimkou stálým táborovým řidičem, pomocníkem a spolutvůrcem dobré nálady. Nebo štíhlého francouze, našeho táborového zásobovače, spolukuchaře, pomocníka a „dovšehokecače“ Jardu. Je něco jako táborový maskot, ale dělá pro nás neuvěřitelné množství práce.

Od třetího tábora se taky začala psát dlouhá historie mého přátelství s Vláďou Čablíkem, řečeným Boxerem, který mi byl hodně velkým pomocníkem při vymýšlení a přípravě všeho tuláckého. Naše cesty se na několik let rozešly, ale čas jde dál a dneska to bereme jako temnou stránku historie:-) Boxer se nějaký čas podílel na dění v DTS, nyní už pro své pracovní vytížení (je vědeckým pracovníkem) patří spíše k virtuálním členům.

Zvláštní kapitolou naší historie jsou táborové kuchařky. Nikdy jsme nepřijali skautský způsob vaření a tak jsem se vždycky snažil sehnat dobré duše, které by se o dobrou náplň ešusů na táboře staraly. Už jsem zmínil, že v prvních letech byla tato úloha svěřena vlastní rodině (od třetího tábora pouze mladší části - několik let vařila moje sestra Martina:-) Později jsme měli kuchařku Danu no a dalších několik let nám byla kuchařkou a dobrou kamarádkou Eva. Poslední roky jsme zaznamenali výraznou změnu - místo krásné kuchařky fousatý kuchař. Jarda ovšem převzal roli v kuchyni znamenitě!

Pátý tábor byl prvním, kterého se s námi zúčastnil Honza Matyáš, zvaný Klimboš, jenž od té doby zůstal a je teď už mnoho let spoluvedoucím oddílu a současně zdravotníkem. V průběhu let se ze studenta stal středoškolským profesorem a rozšířil tak řady tuláckých vedoucích, kteří jsou pedagogicky kvalifikovaní. Těch jmen, která by bylo třeba říci, je samozřejmě mnohem více, ale to by se z článku stala kronika a to není účelem. V současné době jsou všichni ostatní vedoucí a instruktoři, vyjma zmiňovaných, bývalými dětskými členy oddílu a to považuji za náš největší úspěch.

No a pokud někdo stojí o historii obrazem, odkazuji ho na fotogalerii, kde se pár foteček z oněch dávných časů - a také naše maličkost dají nalézt!

A mimochodem - Tuláctví je výraz, který pochází od naší Tulačky Anežky, ovšem v té době ještě Tulačkou pro svůj pidivěk nebyla:-)